Slovácký krúžek representoval ČR v Polsku.

     Letošní rok se přihodilo, že jsme se stali přímými aktivními aktéry hned dvou prvních mezinárodních folklorních festivalů. Prvním z nich byly I. Západoslovanské folklorní slavnosti 30.6. na Kladně (podrobněji viz. Folklor č. 9/2012 Z. Opatřil, Vědomosť č. 46, R. Beťák). Druhým, o kterém chci informovat, byl „I. Miedzynarodowy Festival Folkloru“ v polské Olešnici u Wroclawi ve dnech 31. 8. – 2.9. t.r. Účast na obou vzpomínaných akcích  inicioval předseda Českomoravského slovanského svazu pan Zdeněk Opatřil, který nás též na festival v Polsku doprovázel.

     Festival organizovalo Kulturní středisko Olešnice ve spolupráci s etnografickým muzeem ve Wroclawi a wroclavským souborem  písní a tanců KALINA. Festival byl financovaný z prostředků programů rozvoje venkova EU.

Účastnili se ho spolu s námi (CM M. Sochora, oba pěvecké sbory, chasa, (45 osob):

-       14 členná maďarská taneční skupina IPOLY s CM TüCSöK z obce Mihálygerge,

-       33 členný srbský taneční soubor KUD ŠUMADIJA z  Mladovace,

-       30 členný italský taneční soubor IL CONTADO  z oblasti Neapole,

-       6ti členná polská skupina JIG @ REEL MANIACZ provozující keltskou hudbu,

-       5ti členná polská dívčí skupina irských tanců ELLORIEN,

-       studentský polský taneční soubor lidových tanců KALINA z Vroclavi

-       polská folklorní hudební skupina SMYKY.

  Na festival jsme vyrazili všestranně vybaveni (chlazené víno, potraviny, pochutiny ...) z Černého Mostu v pátek brzy ráno za silného deště, s předpovědí, že co se týká počasí nás nic moc lepšího nečeká. Počasí a včasnému vstávání přisuzuji i skutečnost, že se cestou téměř nezpívalo. Doprovodné zvyklosti, t.j. nabízení dobrot a tekutých životabudičů fungovaly spolehlivě a osmihodinovou cestu do našeho dočasného sídla  - zámku v Olešnici jsme v pohodě přežili. Již při ubytovávání se nás ujala naše průvodkyně slečna Agáta – studentka bohemistiky, která se o nás  po celou dobu pobytu vzorně starala.

    Naše první vystoupení jsme spolu s ostatními, výše uvedenými účastníky festivalu, absolvovali hned po velkém fotografování v pátek večer v dešti pod stanem na nádvoří zámku. Zkušení organizátoři toto setkání deklarovali jako seznamovací „Mezikulturní besedu“. Tato byla také jediným místem, kde se představili všichni účastníci festivalu. Následující dny vystupovali vždy všichni zahraniční účastnící a některý, nebo některé z  polských souborů. Soubory italský a srbský byly mladičké, ve věku cca 16-25 let. Vystupovaly při všech svých vystoupeních s variacemi „kolových tanců“. Maďaři nám byli co do věku i nástrojového vybavení nejbližší. Cimbálová muzika, tanečníci (všichni v černém) ve věku cca 30 – 50 let se prezentovali zejména čardáši a mužskými ciframi podobnými verbuňkům. Nejvíce mě inspirovalo cifrování vsedě na stoličkách – docela uvažuju, že se mu budu věnovat. Polské folklorní soubory se prezentovaly zejména hudbou a zpěvy, málo tanci.

  My jsme byli v porovnání s ostatními určitě po všech stránkách nejpestřejší. Ať už co do věku (15 – 81 let), krojů, skladby našich vystoupení ( sólové, sborové zpěvy, tance, hudební čísla, hry). Na každé naše vystoupení jsme přinesli jiný program. V pátek (a vlastně po všechny dny) jsme byli zařazeni do programu jako jedni z prvních. Vše nám vyšlo bez chybičky, zaujali jsme.  Dobré bylo, že jsme se po zbytek večera mohli nerušeně věnovat sledování našich partnerů, trochu nás však mrzelo, že se v průběhu vystoupení ještě scházeli hosté. Vystoupením všech účinkujících večer nekončil – pokračoval až do ranních hodin s polskou „keltskou skupinou“. Poprogramové veselí ocenil jemu vlastním komentářem Jožka Bobek, který si pochvaloval prokázanou fyzickou zdatnost a taneční dovednosti mnohých z chasy, které se jim před ním dosud dařilo úspěšně tajit.

  V sobotu jsme se probudili do pošmourného až deštivého rána a po snídani vyrazili už v krojích směr Wroclaw.  Hrozící déšť však zahnaly pláštěnky, které si děvčata před zahájením průvodu rozdala. Program zahájil velkolepý průvod středem města. Do čela jsme zařadili to nejpěknější – naše děvčata v nádherných barevných horňáckých krojích – viz. Vědomosť č. 46, následovala CM M. Sochora a zbytek – mužští. Pod státní vlajkou jsme přitáhli pozornost četných obyvatel kdysi české Vratislavi. Průvod měl několik zastávek, na kterých se každý ze zúčastněných za velké pozornosti místních obyvatel „ukázal“ svým typickým tancem. Po skončení průvodu jsme se přesunuli do místního etnografického muzea na jehož zahradě byl pořádán „PIKNIK“. Opět jsme vystupovali jako jedni z prvních, kdy se publikum teprve scházelo. Naší modlitbě k bohu vína  místní rozuměli. Budila zprvu trochu rozpaky, následně ovace, stejně jako „klobúková“. V průběhu vystoupení našich partnerů byl podáván oběd a umožněna prohlídka muzea. Italové uvařili a místní pohostili špagetami, Maďaři to samé provedli s perkeltem.  My jsme dovezli moravské koláčky, po kterých se jen zaprášilo. Před odjezdem zpět do Olešnice nás provedli zástupci souboru KALINA částí Wroclawi, zbyla i chvilka na individuelní prohlídku města.

  Večer organizátoři plánovali jako volný družební večer ubytovaných souborů s disko hudbou. Podařilo se zčásti. Opravdu jsme na parketě zahájili, ale posléze se naše parta zmocnila volného sálu a vypukla „živelná“ beseda u cimbálu, která končila pro některé odolné až ráno. Muzika hrála jako o život, tančilo a zpívalo se s plným nasazením a nefalšovanou živelností. Údajně ani to však některým nestačilo a odskakovali si za tanečky k Srbům. Veselil se s námi i pan Opatřil a záhadný „paparazzo“ – který si celý večer a noc nadšeně natáčel s tím, že nás chce příští rok na festivalu na Ukrajině.    

     Neděle – den poslední – balíme, snídáme, couráme ztichlým městem (kostely jsou plné). Našla se i vzácná chvilka na „černou hodinku“ části chasy s doyenem našeho SK Karlem Medkem k volnému popovídání o podstatě folkloru a folklorismu. V 11 hodin poslední zkouška před odpoledním vystoupením. Před polednem opouštíme zámek a Olešnici. Přesunujeme se do sousedství – na načančané hřiště do Boguszyc, kde zanedlouho začnou okrskové dožínky. Obdivujeme jeden z nádherných dožínkových věnců vystavených před kostelem, ve kterém je sloužena mše na počest dožínek. Obědváme jeden z našich posledních bigosů (polské národní jídlo), převlékáme se do krojů. Krátce po příchodu dožínkového průvodu z kostela a umístění 10 originálních dožínkových věnců  pod pódiem dožínky začínají. Po oficialitách jako tradičně vystupujeme jako první zahraniční soubor. Vystoupení je velice pěkně přijato – máme z něj dobrý dojem, z publika dokonce zaznívá „bravo“.  Zbylý čas do odjezdu trávíme na dožínkách každý podle své nátury sledováním vystoupení na jevišti, občerstvováním, bloumáním po atrakcích ....  Loučení s organizátory a krátce po páté nasedáme do autobusu s pocity dobře odvedeného výkonu a užitečně stráveného času s přáteli na cestu domů. Na rozdíl od cesty do Polska jsme rozjetí a celá šestihodinová cesta je prozpívaná. Dopíjíme (tedy ti co neřídí), a dojídáme ušetřené zbytky spolu s obsahem cestovního balíčku od pozorných hostitelů. V duchu bilancujeme.

          Někde v okolí státní hranice se ujímá mikrofonu místostarosta Martin Sochor a v souladu s obecným míněním děkuje všem za vynaložené úsilí a reprezentaci. Jmenovitě: vedoucí zájezdu Helence Šálové, pečící fotodokumentaristce Jarmilce Vesecké, sólistům: Jožkovi Šenkovi, Karlovi Medkovi a Tondovi Houskovi, Tomášovi Slámovi za zajištění vína, muzice (účastnila se v nejsilnějším možném složení), oběma sborům, chase a také na dálku organizátorům festivalu a také panu Opatřilovi. Nejvíc ovšem zaslouženě Soni Plzákové, která nás dokopala tam, kde dnes jsme - potlesk.  Krátce před půlnocí je definitivní konec – loučení – spontánní, dojemná,  přesto, že v úterý se část z nás znovu setká na zkoušce mužského sboru a za týden ve středu všichni  na  besedě věnované i padesátinám Tomáše Slámy.  

                                                                                   Zpracoval     Bruno Vognič